S nápadem spojit již plánované zasedání IHF a v rámci něho, tradičně pořádané výstavy, s připomenutím právě 30.výročí založení chovu Hw v tehdejší ČSSR přišli, dle mých informací, manželé Slezákovi (jediní z těch průkopníků chovu u nás ve výboru HwK ČR). Podporu měl tento nápad především na Slovensku, které bylo tentokrát spolupořadatelem zasedání IHF.
Minulé zasedání bylo zároveň zasedáním prvním u nás a bylo pořádáno jen HwK ČR (další zasedání IHF bylo rok poté na Slovensku). Tehdy se zasedání IHF i s ním spojená výstava pořádala v Kroměříži 10.-12.9.2004. Na tomto zasedání byl vysoce kladně hodnocen chov Hw u nás a zejména jeho dynamika. Tehdejší předseda IHF pan Leingham dokonce s nadsázkou poznamenal, že vzhledem ke kvantitativnímu i kvalitativnímu rozvoji plemene by se asi dalším jednacím jazykem IHF měla stát čeština. Velká pocta celému klubu a jeho vedení. Klub již tehdy měl evidováno 650 členů (dnes 441 členů) a více jak 3500 zápisů štěňat.
Letošní zasedání IHF a výstava, pořádaná společně se slovenským HwK, se uskutečnila 9.-11.9.2016. O výsledcích zatím není nic známo. Manželi Slezákovými jsem byl pozván na večírek po zasedání IHF. Z vnitřního přesvědčení jsem musel pozvání odmítnout a omluvit se všem zahraničním delegátům, neboť přijetí takové pozvání je neslučitelné s dlouhodobě trvajícím mým nesouhlasem s chaotickými, neodbornými metodami vedení klubu a navíc s nepřátelským vztahem vedení klubu, především pak bývalé předsedkyně ing. Brázdové i současné předsedkyně (věrné pokračovatelky udaného kurzu) ing.Mulačové vůči mé osobě. Obě předsedkyně např.veřejně, při členské schůzi, téměř shodně, prohlásily, že spolupráci s Novákem si nedovedou představit. Přitom ing.Mulačovou téměř neznám.
V neděli 11.9.2016 se uskutečnila speciální výstava. Tam jsem již účast potvrdil, neboť při této akci jde především o psy a ne v takové míře o lidi kolem nich.
Před zahájením výstavy jsme s paní Mikulášovou (zakladatelkou chovu Hw na Slovensku) dostali, od slovenského klubu, pamětní plaketu k 30.výročí.
Po několika dnech jsem byl zástupkyní klubu požádán o rozhovor pro časopis Pes přítel člověka. Souhlasil jsem. Na otázky jsem odpověděl podle svého názoru na věc. Článek s mým rozhovorem v časopisu nevyšel.
Co nebylo v časopisu Pes přítel člověka č 11/16.
Otázky formulované klubem a mé odpovědi.
Jak to tedy tehdy bylo a proč právě toto plemeno u vás doma zvítězilo?
Předtím jsem byl chovatelem ND (15let). Když jsem najednou přišel o mladou fenku (6let) a při známých zdravotních komplikacích rozvíjejících se v celé populaci ND, jsme se doma rozhodli, že změníme plemeno. Ve hře byl můj typ – rottwailer a velký knírač. Ale jak už to bývá rozhoduje mnohdy i o zásadních věcech náhoda. Tak tomu bylo i zde. Náhodou jme se dostali v tu dobu na výstavu do Berlína. Tam bylo vystavován docela velký počet Hw. U Hw se nekupírovali uši (jako u ND), netrimuje se srst (jako u knírače) a je to silný pracovní pes (jako Rtw) – bylo rozhodnuto.
To mne ani ve snu nenapadlo jaké problémy ještě čekají. V tehdejší NDR neměli zájem o rozšíření jejich národního plemene do jiných států. Navíc jejich systém chovu (mimochodem tento systém považuji za vynikající), kdy PP dávali až jedincům, kteří po 6 měsících absolvovali svod mladých, neumožňoval pouhou dohodu s chovatelem. Následovaly plné 2 roky různých vyjednávaní a pokusů o legální získání Hw k nám. Teprve zase náhoda pomohla. Seznámili jsme se při jedné z návštěv Berlína s chovateli briardů, kteří když poznali naše snažení a upřímný zájem, příslíbili nám i oni pomoc. A vyšlo to. Povolení bylo získáno.
Když i naši přátelé v NDR poznali jak složité bylo vyjednávání, navrhli mi, že když už to stálo takové úsilí, že by mi k feně rovnou sehnali nepříbuzného psa. Souhlasil jsem. Dne 1.5.1982 jsem si jel do Berlína pro 2 štěňata Fee v.Siegfriedshof a Etienne v. Blauen Band (oba černí se znaky). Ani jako cizinci mi však nebyla udělena výjimka a já v 6 měsících jejich věku musel opět do Berlína na svod mladých, abych získal PP.
To, že i u nás jsem musel řešit problém jestli Hw zapsat do PK ČSCHDZ nebo Svazarmu, kam patřila pracovní plemena, je ale pouhou drobnou epizodkou proti tomu co bylo a ještě se mělo udát.
Po dalších 2 letech, ve kterých došlo k uchovnění páru. Nastal však velký problém – pes fenu, se kterou vyrůstal, nechtěl nakrýt. Inseminace také nevyšla. Myšlenky byly již všelijaké. Uplynuly další téměř 2 roky. V tu dobu se naskytla možnost získat již dospělou plavou fenu z Drážďan. Možnosti jsem využil a fenu Limu v.Elbflorenz jsem získal. I nyní však nastaly komplikace (původním majitelem „zlomená“ povaha), které jsem musel řešit víc jak rok. Fenu jsem uchovnil a pro jistotu na krytí jel rovnou zase do NDR. Po otci Falko v.Elbflorenz, se dne 10.3.1986 narodilo v mé chovatelské stanici „z Páralovy zahrady“ prvních 9 štěňata v tehdejší ČSSR. Snad symbolické bylo i to, že ve vrhu byly zastoupeny všechny 3 barevné rázy – černá se znaky, černá, plavá.
Jen na vysvětlenou. Později v NDR opustili aspekty bránící dalšímu vývozu štěňat, což pro nás bylo dobře, protože nám to pomohlo třeba od uchýlení, se v počátcích chovu, k příbuzenské plemenitbě.
Často se hovoří či píše o tzv. „starém“ typu hovawarta. Jaký tedy byl hovawart před těmi třiceti lety? S čím se například v té době chov potýkal a naopak co bys vyzdvihl?
Neexistuje „starý“ a „nový“ typ Hw. Jsem toho názoru, že rozdělování Hw na 2 typy je zavádějící (stejně tak jako na tzv.linie pracovní a exteriérové) a pro chov plemene velmi nebezpečné. Je jen Hw popisovaný standardem – cit.:“Hovawart je silný, středně velký pes poněkud prodlouženého rámce, dlouhosrstý, využívaný jako pracovní plemeno. Uznávaný pracovní pes se širokou škálou využití. Pes milé a vyrovnané povahy, s výrazným protektivním a bojovým instinktem. Je sebevědomý, dokáže dobře snášet stresové situace, středně temperamentní a má velmi dobrý čich.“ Tak vypadal a má vypadat Hw a všechno ostatní je produkt chovatelské chyby.
My jsme měli štěstí ve 2 věcech. Jednak jsme „čerpali“ průkopníky chovu právě z té oblasti celého Německa, kde byl velmi dobře ustálený požadovaný typ Hw a potom se nám v klubu hned od počátku podařilo si stanovit takový systém chovu, který na dlouhá léta populaci typově ustálil.
Samozřejmě byly i problémy, na které bylo třeba selekční i chovatelský program zaměřit především. Z exteriéru to bylo nekorektní nesení úší – dost rozšířené a to až do úrovně tzv. růžičkovitě stočených, dále pak podsada jiné barvy na částech těla a velké bílé znaky. V povaze to byla agresivita na straně jedné a bázlivost na straně druhé – nejhorší bylo, že tyto vlastnosti mnohdy spolu souvisely. Cílevědomostí a jednotností tehdejšího vedení klubu se celkem brzy tyto extrémní nedostatky vyřešily.
Na právě proběhlé speciální výstavě v Brně jsi posuzoval třídy dospělých fen. Mohl bys tedy nějak zhodnotit momentální stav populace a na co by se podle tvého názoru měli naši chovatelé především zaměřit?
Z důvodů objektivity zde musím uvést, že v r. 2006 bylo „odstaveno“ komplet cele vedení klubu a od té doby, celých 10 let, nebyl ze strany vedení klubu zájem o spolupráci se mnou (nemohl jsem posuzovat na bonitacích a na výstavách jen velmi málo, to když jsem Hw posuzoval ještě s jiným plemenem. Domnívám se, že na tuto výstavu jsem byl delegován až pod tíhou okolností). Mohu tedy vycházet jen z toho vzorku populace, který jsem v Brně viděl.
Ne, není to projev ublížení (se situací jsem se již dříve vyrovnal), ale podle mého soudu není mé hodnocení zrovna pozitivní. Dříve ustálený standardní typ, kdy málem nebylo možné rozpoznat jedince mezi sebou (znak správného prošlechtění populace) se v populaci zřejmě štěpí. Lehké kostry, jemné hlavy - spíše úzké do špičky sbíhající se čenichové partie, nebyly zrovna vyjímkou. Toto vidím za nejzávažnější problém a je to velká škoda, která se bude jen těžce napravovat To ostatní mohou být nahodilosti, které si, z výše uvedených důvodů, nedovolím komentovat.
A co bys popřál českému chovu hovawartů do budoucna?
Kompetentnější vedení klubu, daleko větší zodpovědnost vedení klubu za úroveň chovu Hw u nás, racionální a provázané chovatelské normy opírající se čistě o vědecké discipliny bez pseudodemokratických přimíšenin a to vše s jediným cílem – kvalitní rozvoj chovu HW v ČR.
Minulé zasedání bylo zároveň zasedáním prvním u nás a bylo pořádáno jen HwK ČR (další zasedání IHF bylo rok poté na Slovensku). Tehdy se zasedání IHF i s ním spojená výstava pořádala v Kroměříži 10.-12.9.2004. Na tomto zasedání byl vysoce kladně hodnocen chov Hw u nás a zejména jeho dynamika. Tehdejší předseda IHF pan Leingham dokonce s nadsázkou poznamenal, že vzhledem ke kvantitativnímu i kvalitativnímu rozvoji plemene by se asi dalším jednacím jazykem IHF měla stát čeština. Velká pocta celému klubu a jeho vedení. Klub již tehdy měl evidováno 650 členů (dnes 441 členů) a více jak 3500 zápisů štěňat.
Letošní zasedání IHF a výstava, pořádaná společně se slovenským HwK, se uskutečnila 9.-11.9.2016. O výsledcích zatím není nic známo. Manželi Slezákovými jsem byl pozván na večírek po zasedání IHF. Z vnitřního přesvědčení jsem musel pozvání odmítnout a omluvit se všem zahraničním delegátům, neboť přijetí takové pozvání je neslučitelné s dlouhodobě trvajícím mým nesouhlasem s chaotickými, neodbornými metodami vedení klubu a navíc s nepřátelským vztahem vedení klubu, především pak bývalé předsedkyně ing. Brázdové i současné předsedkyně (věrné pokračovatelky udaného kurzu) ing.Mulačové vůči mé osobě. Obě předsedkyně např.veřejně, při členské schůzi, téměř shodně, prohlásily, že spolupráci s Novákem si nedovedou představit. Přitom ing.Mulačovou téměř neznám.
V neděli 11.9.2016 se uskutečnila speciální výstava. Tam jsem již účast potvrdil, neboť při této akci jde především o psy a ne v takové míře o lidi kolem nich.
Před zahájením výstavy jsme s paní Mikulášovou (zakladatelkou chovu Hw na Slovensku) dostali, od slovenského klubu, pamětní plaketu k 30.výročí.
Po několika dnech jsem byl zástupkyní klubu požádán o rozhovor pro časopis Pes přítel člověka. Souhlasil jsem. Na otázky jsem odpověděl podle svého názoru na věc. Článek s mým rozhovorem v časopisu nevyšel.
Co nebylo v časopisu Pes přítel člověka č 11/16.
Otázky formulované klubem a mé odpovědi.
Jak to tedy tehdy bylo a proč právě toto plemeno u vás doma zvítězilo?
Předtím jsem byl chovatelem ND (15let). Když jsem najednou přišel o mladou fenku (6let) a při známých zdravotních komplikacích rozvíjejících se v celé populaci ND, jsme se doma rozhodli, že změníme plemeno. Ve hře byl můj typ – rottwailer a velký knírač. Ale jak už to bývá rozhoduje mnohdy i o zásadních věcech náhoda. Tak tomu bylo i zde. Náhodou jme se dostali v tu dobu na výstavu do Berlína. Tam bylo vystavován docela velký počet Hw. U Hw se nekupírovali uši (jako u ND), netrimuje se srst (jako u knírače) a je to silný pracovní pes (jako Rtw) – bylo rozhodnuto.
To mne ani ve snu nenapadlo jaké problémy ještě čekají. V tehdejší NDR neměli zájem o rozšíření jejich národního plemene do jiných států. Navíc jejich systém chovu (mimochodem tento systém považuji za vynikající), kdy PP dávali až jedincům, kteří po 6 měsících absolvovali svod mladých, neumožňoval pouhou dohodu s chovatelem. Následovaly plné 2 roky různých vyjednávaní a pokusů o legální získání Hw k nám. Teprve zase náhoda pomohla. Seznámili jsme se při jedné z návštěv Berlína s chovateli briardů, kteří když poznali naše snažení a upřímný zájem, příslíbili nám i oni pomoc. A vyšlo to. Povolení bylo získáno.
Když i naši přátelé v NDR poznali jak složité bylo vyjednávání, navrhli mi, že když už to stálo takové úsilí, že by mi k feně rovnou sehnali nepříbuzného psa. Souhlasil jsem. Dne 1.5.1982 jsem si jel do Berlína pro 2 štěňata Fee v.Siegfriedshof a Etienne v. Blauen Band (oba černí se znaky). Ani jako cizinci mi však nebyla udělena výjimka a já v 6 měsících jejich věku musel opět do Berlína na svod mladých, abych získal PP.
To, že i u nás jsem musel řešit problém jestli Hw zapsat do PK ČSCHDZ nebo Svazarmu, kam patřila pracovní plemena, je ale pouhou drobnou epizodkou proti tomu co bylo a ještě se mělo udát.
Po dalších 2 letech, ve kterých došlo k uchovnění páru. Nastal však velký problém – pes fenu, se kterou vyrůstal, nechtěl nakrýt. Inseminace také nevyšla. Myšlenky byly již všelijaké. Uplynuly další téměř 2 roky. V tu dobu se naskytla možnost získat již dospělou plavou fenu z Drážďan. Možnosti jsem využil a fenu Limu v.Elbflorenz jsem získal. I nyní však nastaly komplikace (původním majitelem „zlomená“ povaha), které jsem musel řešit víc jak rok. Fenu jsem uchovnil a pro jistotu na krytí jel rovnou zase do NDR. Po otci Falko v.Elbflorenz, se dne 10.3.1986 narodilo v mé chovatelské stanici „z Páralovy zahrady“ prvních 9 štěňata v tehdejší ČSSR. Snad symbolické bylo i to, že ve vrhu byly zastoupeny všechny 3 barevné rázy – černá se znaky, černá, plavá.
Jen na vysvětlenou. Později v NDR opustili aspekty bránící dalšímu vývozu štěňat, což pro nás bylo dobře, protože nám to pomohlo třeba od uchýlení, se v počátcích chovu, k příbuzenské plemenitbě.
Často se hovoří či píše o tzv. „starém“ typu hovawarta. Jaký tedy byl hovawart před těmi třiceti lety? S čím se například v té době chov potýkal a naopak co bys vyzdvihl?
Neexistuje „starý“ a „nový“ typ Hw. Jsem toho názoru, že rozdělování Hw na 2 typy je zavádějící (stejně tak jako na tzv.linie pracovní a exteriérové) a pro chov plemene velmi nebezpečné. Je jen Hw popisovaný standardem – cit.:“Hovawart je silný, středně velký pes poněkud prodlouženého rámce, dlouhosrstý, využívaný jako pracovní plemeno. Uznávaný pracovní pes se širokou škálou využití. Pes milé a vyrovnané povahy, s výrazným protektivním a bojovým instinktem. Je sebevědomý, dokáže dobře snášet stresové situace, středně temperamentní a má velmi dobrý čich.“ Tak vypadal a má vypadat Hw a všechno ostatní je produkt chovatelské chyby.
My jsme měli štěstí ve 2 věcech. Jednak jsme „čerpali“ průkopníky chovu právě z té oblasti celého Německa, kde byl velmi dobře ustálený požadovaný typ Hw a potom se nám v klubu hned od počátku podařilo si stanovit takový systém chovu, který na dlouhá léta populaci typově ustálil.
Samozřejmě byly i problémy, na které bylo třeba selekční i chovatelský program zaměřit především. Z exteriéru to bylo nekorektní nesení úší – dost rozšířené a to až do úrovně tzv. růžičkovitě stočených, dále pak podsada jiné barvy na částech těla a velké bílé znaky. V povaze to byla agresivita na straně jedné a bázlivost na straně druhé – nejhorší bylo, že tyto vlastnosti mnohdy spolu souvisely. Cílevědomostí a jednotností tehdejšího vedení klubu se celkem brzy tyto extrémní nedostatky vyřešily.
Na právě proběhlé speciální výstavě v Brně jsi posuzoval třídy dospělých fen. Mohl bys tedy nějak zhodnotit momentální stav populace a na co by se podle tvého názoru měli naši chovatelé především zaměřit?
Z důvodů objektivity zde musím uvést, že v r. 2006 bylo „odstaveno“ komplet cele vedení klubu a od té doby, celých 10 let, nebyl ze strany vedení klubu zájem o spolupráci se mnou (nemohl jsem posuzovat na bonitacích a na výstavách jen velmi málo, to když jsem Hw posuzoval ještě s jiným plemenem. Domnívám se, že na tuto výstavu jsem byl delegován až pod tíhou okolností). Mohu tedy vycházet jen z toho vzorku populace, který jsem v Brně viděl.
Ne, není to projev ublížení (se situací jsem se již dříve vyrovnal), ale podle mého soudu není mé hodnocení zrovna pozitivní. Dříve ustálený standardní typ, kdy málem nebylo možné rozpoznat jedince mezi sebou (znak správného prošlechtění populace) se v populaci zřejmě štěpí. Lehké kostry, jemné hlavy - spíše úzké do špičky sbíhající se čenichové partie, nebyly zrovna vyjímkou. Toto vidím za nejzávažnější problém a je to velká škoda, která se bude jen těžce napravovat To ostatní mohou být nahodilosti, které si, z výše uvedených důvodů, nedovolím komentovat.
A co bys popřál českému chovu hovawartů do budoucna?
Kompetentnější vedení klubu, daleko větší zodpovědnost vedení klubu za úroveň chovu Hw u nás, racionální a provázané chovatelské normy opírající se čistě o vědecké discipliny bez pseudodemokratických přimíšenin a to vše s jediným cílem – kvalitní rozvoj chovu HW v ČR.